Jáma a ledvina

Necítil jsem se toho odpoledne dvakrát valně. Slezina i slinivka byly sice na svých místech, cvičně jsem i ledvinu nahmatal, leč moje kůže jako by byla někde úplně jinde. Kdysi dávno přítel lékař říkal, že v takovém případě, pokud nejde o přepracování, pomáhá krátká zdravotní procházka.

Doma mne sice varovali, myšlenku rozmlouvali, „poseď mezi námi, tatíčku drahý,“ říkali. „Kávu ti podáme, pivečko po stěně sklenice nalijeme, doutníček voňavý zažehneme...“ Ale znáte to, komu není rady, tomu není pomoci. Vzal jsem kabát, čepici a vydal se do temnících se ulic.

Prozíravě mívám po soumraku v kapse elektrickou svítilničku, nevím jak jinde, ale v naší ulici veřejné osvětlení není nejpilnější, spíše se flinká než svítí. Prokličkuji postranními uličkami, občas se cestou málem přerazím o diskrétně odstavený vrak automobilu bez poznávací značky, až na náměstí. Tam již lucerny planou jasným světlem, i vyzdobené vánoční stromečky světelnou pohodu zvýší. Další cesta by měla podle plánu vést okolo náměstí a Kutnohorskou ulicí. Již v postranních uličkách mne překvapily interesantně ozdobné výkopy, neméně jímavé byly na náměstí, pokračovaly i na Hory Kutné. Ani jsem se nedivil; vždyť Kostelec byl činností permoníků naposledy poznamenám dobře před dvěma měsíci.

Hodnější pozoru než jámy samotné bylo jejich zabezpečení. Hliněné valy se sice osvědčily při zákopové válce, ale jako ochrana před pádem na ústa nebudou tím pravým. Nikde po celé dlouhé pouti jsem nezahlédl jedinou kovovou zábranu, nebyly ani netažené pásy z umělé hmoty, prostě nic. Jen bezedné jámy otevíraly tlamy toužící po zbloudilém pocestném.

Marně uvažuji zda je něco takového začátkem jednadvacátého století normální... Nepotkává se hora s horou, i já se potkal s kamarádem; Říp nějak nebyl v dosahu. Svěřím se se svými duševními procesy a vysvětlení následovalo:

„Mysli, hochu. Radnice to bere tak, že ve dne člověk čumí okolo sebe a nikam neslítne. Po tmě pak slušní lidé sedí doma nebo v hospodě. A když jsem již v tý hospodě počkám až se rozední... A zase nikam nespadnu. To je, sakra, tak těžký pochopit....?“

Zahanben se, pod pláštíkem tmy, plížím k domovu. Nejsem slušný člověk, vydal jsem se po setmění do ulic. Nejhorší bylo, že jsem již nenahmatal ani tu ledvinu. Patrně ji došlo kudy se ubírá tok myšlenek našich radních a raději se stala bludnou.