O různých náhodách…

Když před léty odešla na věčnost vláda té jediné nejdokonalejší strany, těšil jsem se na mnohé. Hlavně na labutí píseň všemožných fízlů, udavačů a jim podobných domovních důvěrnic. Doba se sice poněkud změnila, leč aktivita práskačů zůstala, ba získala v některých případech na kvalitě.

Mnohý fizl se se svou činností neskrývá, považuje ji za státotvornou a v jisté formě omezenosti se k ní i přizná. Jeden bývalý funkcionář radnice jako reakci na můj článek před časem třeba napsal do Kosteleckého zpravodaje: „Autora osobně neznám, tak jsem se trochu informoval…“


Sběr informací býval konečně oblíbenou kratochvílí skupiny lidí, o kterých je řeč. Proč se jít zeptat přímo, když se přece mohu trochu informovat? Sbírat drby o někom, kdo je odlišného názoru je přece snazší, než se ho zeptat rovnou.

Kráčel ondy jeden sběrač informací náměstím a jeho čistá duše byla nebývale pobouřena. Věřte nebo ne, uviděl smělce drze přijíždějícího svým autem se svým zbožím ke svému obchodu na náměstí. Nejen to, drzý občan si klidně dovolil zastavit na místě, kde je dopravní značkou označené místo pro zásobování. Pohled zpoza volantu na sběrače informací zručně vyťukávajícího číslo na mobilním telefonu mne velice pobavil.

Postával pod větvemi stromoví v parku, ve spravedlivém hněvu přehlédl další dva automobily se zbožím a čestně práskl jen mne. Pokud se mýlím, jistě mne někdo opraví, ale Městská policie se s důvěrou obrátila pouze na mou maličkost a jen pár minut po té, co sběrač informací tak pilně ťukal na klávesnici svého telefonu. Strážník okamžitě pochopil, že vykládání zboží a jeho kontrola souvisí se zásobováním, vozidlo bylo podle předpisů označeno, a vše se v dobré obrátilo.

Sběrač informací si dalších aut jistě nevšiml čirou náhodou. Souvislost s naší výměnou názorů na úpravu povrchu náměstí je další z řady náhod. Náhoda je i to, že jsem si jeho pozornost zasloužil krátce po odeslání dopisu o parkovacích kartách (jehož jsem autorem), který podepsalo i několik dalších majitelů obchodů na náměstí, středočeskému hejtmanovi.

Ještě v časech vlády oné nejdokonalejší strany jsme se občas zamýšleli nad důvody, které vybrané jedince vedou ke sběru informací a následnému čestnému oznamování. Možná jsme na to i přišli…

Strach, zbabělost a touha mít pocit důležitosti. Ti lidé jsou svým způsobem chudáci. Vadí jim, občas možná i oprávněně, co druhý říká nebo dělá, ale nemají již tolik odvahy jít a říci mu to. Je přece snazší se trochu informovat a ze skrytu se snažit škodit. Trvalo mi dlouho než jsem takové lidi pochopil. Nyní již chápu.