Rostou

Našel jsem v?era košík h?ib?. Je zajímavé, jak oby?ejn? a jednoduše lze popsat jednu z nejkrásn?jších lidských ?inností. Když si p?edstavím, jak vynalézám nový antivirový program, nalézám lék proti Aids pak konstatování, že jsem práv? objevil vakcínu proti ?emukoliv nakažlivému by m? asi nep?ineslo takové uspokojení jako výše uvedené suché konstatování. Není pro m? lepšího pocitu než když se ješt? za pološera deru do promá?eného lesa jsa hnán vidinou krásných, elegantních, hrdých h?ib? ?ekajících na objevení. Byl jsem tam v?era a pozval m? tam dobrý známý a znalec místních pom?r?. Pro ty, kte?í by t?eba cht?li v?d?t, kde to je, generózn? p?iznám, že ve st?edních ?echách. Je to slušný ?lov?k p?esto, že je zažraný Slávista a skute?n? se vyzná. ?ím to je, že tyto jednoduché biologické organismy nás fajnšmechry dokáží tak vyrajcovat. Trval jsem na posunutí doporu?eného za?átku honu o p?l hodinu dop?edu, což bylo než preventivní opat?ení, protože když chodím na houby a n?koho potkám v revíru, dostávám t?žko potla?itelné násilnické choutky, ?ili chci tam být d?ív než kdokoliv jiný. Jako každý houba? mám vžité i základy, jako kdy vyrazit, pro?, co hledat a kde. V?era to za?alo nevinn?; ml?enlivé duby se za?aly pozvolna vyno?ovat ze tmy a mechové polštá?e tlumily zvuk chodidel obutých v bytelné holínky. Než jsem se sta?il rozkoukat, upozornil m? p?ítel s jasn? ?itelnou ironií (jako „dej pozor kam šlapeš“) na dva p?lkilové h?iby, ?ímž se mu poda?ilo m? nažhavit až po ?ervenou rysku na tlakom?ru. Dobrá psychologie, ?eknete si, a máte pravdu. Náhle jsem tém?? nepot?eboval brýle, tep a dech se zrychlil a o tlaku se již hovo?ilo. Potla?il jsem zna?nou chu? mu jednu vrazit a tak jsem, sk?ípaje zuby, rad?ji h?iby sebral, o?istil, láskypln? položil do košíku a soust?ed?n? za?al o?ima prošmatávat zem. Výsledek na sebe nenechal dlouho ?ekat. Asi 15 metr? p?ed sebou jsem zachytil koutkem svého kalného oka pov?domé tvary – ladné k?ivky mohutné nohy a nemén? atraktivní linii klobouku. Vyrazil jsem vp?ed jak Michal Johnson (b?žec, ne ten k?oural) a skute?nosti, že terén byl vrás?itý, lze vd??it za to, že jsem se neprokluzoval jak letní pneumatika na zimní komunikaci. Rychlost bych odhadoval tak 0.12 sekund za metr za což bylo p?í?inou toho, že se mi b?hem negociace tak krátké dráhy poda?ilo vykopnout jednoho, a rozšlápnout další. Nevynadal jsem si do r?zných hospodá?ských zví?at jenom proto, že jsem v bezprost?ední blízkosti toho krasavce našel roztroušeno jeho dalších 24 p?ímých p?íbuzných. To už jsem ale kle?el jak na prvním rande a stejn? citupln? prohmatával syt? zelený mech což mohlo nezaujatému divákovi p?ipomínat dv? zdánliv? zcela odlišné ?innosti; onkologickou prohlídku nebo hru na piáno. Ano, p?átelé, to jsou ty chvíle, kdy mnoho dalších požitk? jako t?eba teplý ovárek, Rosického krásná p?ihrávka ?i klasický sex se zdají jaksi mén? významnými. V rozpoložení, v jakém jsem se nalézal jsem se dokonce p?istihl, že v návalu afektu mumlám „a? žije Slavie“, což jsem ješt? nikdy neud?lal. To jsou ty vzácné okamžiky, kdy jsem hrdý na to, že jsem ?ech a že pat?ím k národu, jehož synové (a v podstatn? menší mí?e a intensit? i n?které dcery) dokáží zprvu vizuáln? vnímat a posléze kuliná?sky ocenit tento dar p?írody. Jen ?ech totiž dokáže nastrkat smr?kové v?tévky kolem úlovku v košíku a pak s pe?liv? nasazeným nezú?astn?ným výrazem jezdit t?i hodiny v metru od jednoho konce na druhý a zdánliv? nepost?ehnuteln? se t?šit ze závistivých pohled? spolucestujících.
Je to krása. Rostou.