Jak jsme jógovaly

Pamatuju si, že jsme se před lety s mámou přihlásily do kursu jógy a byl to tedy zážitek. Dojely jsme na místo a zaujaly plac v jakési tělocvičně. První šok byl, že všichni účastníci měli na sobě nějaký těsný přiléhavý černý kombinézy, takže jsem si připadala jako na sletu havranů. Většina byla taky strašně hubená, zapčklá, do sebe obrácená a evidentně nekomunikující, což bylo, vzhledem k tomu, že jsme tam byli prvně, mírně enervující. Pak si před nás stoupl cvičitel, který vypadal jako kus drátu potažený černou bužírkou, nic neřek´ a najednou se zhroutil na žíněnku a smotal se do pozice, která odporovala všem zákonům anatomie. Hlava mu lezla ze zadku a z ramenou vyrůstaly nohy. V tomhle postoji setrval asi 20 minut. Dost vyděšeně jsem na něj zírala a nedělala vůbec nic a kolem žaludku jsem měla divnej pocit, jako kdyby mě navštívil Rumburak. Pak se bužírka rozmotala a pro změnu si stoupla na hlavu, zase bez komentáře. To už bylo i na mě moc. V klidu jsem si lehla na žíněnku a čekala až tahle produkce skončí a víckrát jsme tam už nešly. Jinak pro informaci, jógu jsme léta cvičily doma a to docela na úrovni, ale vypadaly jsme u toho pořád jako lidi. No, asi to nebylo to pravé. Od té doby mám podvědomou averzi vůči tmavým trikotům, no mám prostě pocit, že na ně nemám morální právo, když neprostrčím hlavu mezi nohama!