Když neslyšet, tak taky nemyslet

Minulý týden jsem vzala tátu na renomovanou ušní polikliniku, kde si myslím, že vše relativně dobře funguje. Přišla jsem do kartotéky na ušním a že jako jdu objednat nemohoucího tátu a že jsem doktorka (tajně jsem doufala v protekci). Dočkala jsem se sáhodlouhého výkladu o tom, že jim budou dělat topení, že mají málo sester, že si všechno uklízejí sami a vůbec důrazného, byť nepřímého upozornění, že takovejch, co je obtěžujou, je tam víc a že oni tam nakonec nemusí bejt a pacienti ať si trhnou nohou. Zaťala jsem sanice a s ohledem na hluchýho tátu se rozhodla vytrvat. Trpělivě jsme čekali 1,5 hod. a když na nás podle příchodu měla přijít řada, začali brát pacienty, co přišli po nás. Uvažovala jsem, jestli je to trestná sankce administrativy za to, že jsem MUDr. nebo Pánaboha za to, že jsem ve skrytu duše očekávala protekci. S ohledem na hluchýho tátu jsem opět zaťala sanice a čekala. Po další 0,5 hod. jsem pojala podezření, že nám zašantročili kartu. Zdvořile jsem se optala vyšedší doktorky, kdy půjdeme na řadu. Nenechala mě domluvit, řekla, že jsou tam jenom dvě a že asi spadáme k jiné lékařce (ani nevěděla, jak se jmenujeme). Po další chvíli jsem zkusila zostra (z pozice MUDr.) na sestru, kdy jako přijdem na řadu. Evidentně poděšena mým zkaleným zrakem a čůrky potu linoucí se mi po tváři odvětila, že karta je u paní doktorky a že ona s tím nemůže nic dělat. To už mi došla trpělivost. Měla jsem hlad, bylo mi vedro a vedle mě kvílel tatík, že zůstane hluchej. Řekla jsem si, že alespoň všem sdělím, co si myslím. Postavila jsem se před hluchého tátu a začala na celé kolo řvát, že to je neskutečnej bordel, a že když se tady ničeho nedomůžem, půjdem jako krajánci o dům dál a že naše zdravotnictví je v prdeli a že si budu stěžovat. Jako zázrakem se náhle otevřely dveře, vyšla příjemná paní doktorka a s reklamním úsměvem se tázala, co pro nás může udělat. Pak mi názorně předvedla výplach ucha a srdečně si se mnou potřásla rukou, inu happy end. Ovšem jen zdánlivě. Pak jsme si zavolali taxíka na firmu a po půl hodině marného vyptávání, kdo by nás odvez, mi bylo řečeno, že si pro nás jede vínové BMW. Tak jsme se postavili před barák a čekali. Zrovna před nosem nám zaparkoval zelený wolkswagen passat, tak jsem si říkala, že jsem se nemusela obtěžovat s objednávkou, ale čekali jsme dál, protože to je slušnost. Po 20 min. pobíhání a čumění po autech se najednou z toho wolksiku vynořil řidič a zjistilo se, že to auto bylo pro nás a na taxi firmě popletli typ vozu. Tak jsem si říkala - bordel jak vidno, soukromé podnikání nespraví, jde zřejmě o všudypřítomný fenomén, protože je v lidech. Podíl práce na polidštění opice je již doložen, zbývá jen doložit podíl bordelu na zopicovatění člověka.