NÁDRAŽNÍ RESTAURACE BÝVALY LEPŠÍMI PODNIKY
Vložil(a): LTuc, Téma: Prostředí, Vydáno dne: 28. 02. 2007Rosinanta 28.2.2007
Nádražní restaurace v poslední létech mizí z českých měst. Jejich „zlaté časy“ mapuje Stanislav Musil, který postupně získal řadu fotografií a dalších památek na zanikající fenomén doby. Nápad opatřit fotodokumentaci současného stavu a co nejvíce památek z dob dávno minulých dostal před mnoha roky.
Kolik od té doby najezdil, nejčastěji pochopitelně vlakem, není již možné zjistit ale dnes má vlastní fotografie interiérů všech ještě existujících podniků. Získal i spousty historických dokumentů. Staré snímky, jídelní lístky, pohlednice, pivní tácky, propagační předměty…
„Ptám se často přednostů stanic kteří rozhodují o pronájmu drážních prostor, proč právě u nich hospoda zanikla,“ vypráví Stanislav Musil. „Argumenty jsou občas docela humorné. Jeden z nejkouzelnějších zní, že když není restaurace, nezdržuje se v okolí nádraží tolik bezdomovců jako tam, kde hospoda je. Takže logicky bychom měli zrušit třeba noční tramvaje či autobusy, protože se v nich bezdomovci často vozí. Nechci ale s nikým o ničem polemizovat, jen shromažďuji doklady o někdejší úrovni služeb na železnici.“
Stanislav Musil velice rád připomíná kulturu, která na nádražích panovala v dobách mocnářství.
„Nádražní restaurace za Rakousko-Uherska byly něco docela jiného než dnes. Jen si představte; vstoupíte a sotva usednete je u vás upravený číšník, a na sněhobílý ubrus pokládá bohatý jídelní lístek. Můžete si vybrat mezi chladnou místní desítkou a vzorně ošetřeným plzeňským pivem. Mrknete ke stolu štamgastů a sedí tam starosta, ředitel školy, pan doktor s lékárníkem i přednosta stanice. Prostě, místní honorace… K vedlejšímu stolu přichází svátečně oblečená rodinky na nedělní oběd, když má chvilku času spěchá jí osobně přivítat hostinský. Takhle to kdysi skutečně vypadalo,“ zasní se na okamžik sběratel.
„Jděte se na nádraží podívat dnes! Bída, špína, o nabízeném sortimentu raději ani nemluvit. Ohřátá uzenina je vesměs považována za luxus a snáze než k porci guláše s knedlíkem se propracujete k pizze nebo hamburgeru,“ popisuje Musil dnešní realitu. Hned ovšem připomíná jak v poslední době nádražní restaurace mizí.
„Většina z nich je patrně nenávratně ztracena. Tam kde původně bývaly se obvykle můžete vybavit textilem nebo laciným průmyslovým zbořím. Mnozí z nás přitom pamatují doby, kdy po příjezdu vlaku běhal po nástupišti člověk v bílé blůze a do oken cestujícím nabízel pivo, limonádu a horké párky. Leč, to je asi již cosi, co zní jako pohádka,“ uvažuje sběratel.
To nejzajímavější ze sbírek Stanislava Musila můžete v sobotu 3. března od 17 hodin vidět na výstavě doplněné jeho přednáškou v pivovaře v Kostelci nad Černými lesy.
Nádražní restaurace v poslední létech mizí z českých měst. Jejich „zlaté časy“ mapuje Stanislav Musil, který postupně získal řadu fotografií a dalších památek na zanikající fenomén doby. Nápad opatřit fotodokumentaci současného stavu a co nejvíce památek z dob dávno minulých dostal před mnoha roky.
Kolik od té doby najezdil, nejčastěji pochopitelně vlakem, není již možné zjistit ale dnes má vlastní fotografie interiérů všech ještě existujících podniků. Získal i spousty historických dokumentů. Staré snímky, jídelní lístky, pohlednice, pivní tácky, propagační předměty…
„Ptám se často přednostů stanic kteří rozhodují o pronájmu drážních prostor, proč právě u nich hospoda zanikla,“ vypráví Stanislav Musil. „Argumenty jsou občas docela humorné. Jeden z nejkouzelnějších zní, že když není restaurace, nezdržuje se v okolí nádraží tolik bezdomovců jako tam, kde hospoda je. Takže logicky bychom měli zrušit třeba noční tramvaje či autobusy, protože se v nich bezdomovci často vozí. Nechci ale s nikým o ničem polemizovat, jen shromažďuji doklady o někdejší úrovni služeb na železnici.“
Stanislav Musil velice rád připomíná kulturu, která na nádražích panovala v dobách mocnářství.
„Nádražní restaurace za Rakousko-Uherska byly něco docela jiného než dnes. Jen si představte; vstoupíte a sotva usednete je u vás upravený číšník, a na sněhobílý ubrus pokládá bohatý jídelní lístek. Můžete si vybrat mezi chladnou místní desítkou a vzorně ošetřeným plzeňským pivem. Mrknete ke stolu štamgastů a sedí tam starosta, ředitel školy, pan doktor s lékárníkem i přednosta stanice. Prostě, místní honorace… K vedlejšímu stolu přichází svátečně oblečená rodinky na nedělní oběd, když má chvilku času spěchá jí osobně přivítat hostinský. Takhle to kdysi skutečně vypadalo,“ zasní se na okamžik sběratel.
„Jděte se na nádraží podívat dnes! Bída, špína, o nabízeném sortimentu raději ani nemluvit. Ohřátá uzenina je vesměs považována za luxus a snáze než k porci guláše s knedlíkem se propracujete k pizze nebo hamburgeru,“ popisuje Musil dnešní realitu. Hned ovšem připomíná jak v poslední době nádražní restaurace mizí.
„Většina z nich je patrně nenávratně ztracena. Tam kde původně bývaly se obvykle můžete vybavit textilem nebo laciným průmyslovým zbořím. Mnozí z nás přitom pamatují doby, kdy po příjezdu vlaku běhal po nástupišti člověk v bílé blůze a do oken cestujícím nabízel pivo, limonádu a horké párky. Leč, to je asi již cosi, co zní jako pohádka,“ uvažuje sběratel.
To nejzajímavější ze sbírek Stanislava Musila můžete v sobotu 3. března od 17 hodin vidět na výstavě doplněné jeho přednáškou v pivovaře v Kostelci nad Černými lesy.
Pavel Pávek