Našel jsem včera košík hřibů. Je zajímavé, jak obyčejně a jednoduše lze popsat jednu z nejkrásnějších lidských činností. Když si představím, jak vynalézám nový antivirový program, nalézám lék proti Aids pak konstatování, že jsem právě objevil vakcínu proti čemukoliv nakažlivému by mě asi nepřineslo takové uspokojení jako výše uvedené suché konstatování. Není pro mě lepšího pocitu než když se ještě za pološera deru do promáčeného lesa jsa hnán vidinou krásných, elegantních, hrdých hřibů čekajících na objevení. Byl jsem tam včera a pozval mě tam dobrý známý a znalec místních poměrů. Pro ty, kteří by třeba chtěli vědět, kde to je, generózně přiznám, že ve středních Čechách. Je to slušný člověk přesto, že je zažraný Slávista a skutečně se vyzná. Čím to je, že tyto jednoduché biologické organismy nás fajnšmechry dokáží tak vyrajcovat. Trval jsem na posunutí doporučeného začátku honu o půl hodinu dopředu, což bylo než preventivní opatření, protože když chodím na houby a někoho potkám v revíru, dostávám těžko potlačitelné násilnické choutky, čili chci tam být dřív než kdokoliv jiný. Jako každý houbař mám vžité i základy, jako kdy vyrazit, proč, co hledat a kde. Včera to začalo nevinně; mlčenlivé duby se začaly pozvolna vynořovat ze tmy a mechové polštáře tlumily zvuk chodidel obutých v bytelné holínky. Než jsem se stačil rozkoukat, upozornil mě přítel s jasně čitelnou ironií (jako „dej pozor kam šlapeš“) na dva půlkilové hřiby, čímž se mu podařilo mě nažhavit až po červenou rysku na tlakoměru. Dobrá psychologie, řeknete si, a máte pravdu. Náhle jsem téměř nepotřeboval brýle, tep a dech se zrychlil a o tlaku se již hovořilo. Potlačil jsem značnou chuť mu jednu vrazit a tak jsem, skřípaje zuby, raději hřiby sebral, očistil, láskyplně položil do košíku a soustředěně začal očima prošmatávat zem. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Asi 15 metrů před sebou jsem zachytil koutkem svého kalného oka povědomé tvary – ladné křivky mohutné nohy a neméně atraktivní linii klobouku. Vyrazil jsem vpřed jak Michal Johnson (běžec, ne ten kňoural) a skutečnosti, že terén byl vrásčitý, lze vděčit za to, že jsem se neprokluzoval jak letní pneumatika na zimní komunikaci. Rychlost bych odhadoval tak 0.12 sekund za metr za což bylo příčinou toho, že se mi během negociace tak krátké dráhy podařilo vykopnout jednoho, a rozšlápnout další. Nevynadal jsem si do různých hospodářských zvířat jenom proto, že jsem v bezprostřední blízkosti toho krasavce našel roztroušeno jeho dalších 24 přímých příbuzných. To už jsem ale klečel jak na prvním rande a stejně cituplně prohmatával sytě zelený mech což mohlo nezaujatému divákovi připomínat dvě zdánlivě zcela odlišné činnosti; onkologickou prohlídku nebo hru na piáno. Ano, přátelé, to jsou ty chvíle, kdy mnoho dalších požitků jako třeba teplý ovárek, Rosického krásná přihrávka či klasický sex se zdají jaksi méně významnými. V rozpoložení, v jakém jsem se nalézal jsem se dokonce přistihl, že v návalu afektu mumlám „ať žije Slavie“, což jsem ještě nikdy neudělal. To jsou ty vzácné okamžiky, kdy jsem hrdý na to, že jsem Čech a že patřím k národu, jehož synové (a v podstatně menší míře a intensitě i některé dcery) dokáží zprvu vizuálně vnímat a posléze kulinářsky ocenit tento dar přírody. Jen Čech totiž dokáže nastrkat smrčkové větévky kolem úlovku v košíku a pak s pečlivě nasazeným nezúčastněným výrazem jezdit tři hodiny v metru od jednoho konce na druhý a zdánlivě nepostřehnutelně se těšit ze závistivých pohledů spolucestujících.
Je to krása. Rostou.
Jiří Kopejtko