„Dokud hudebníci nezačali soutěžit, a dokud muzicírovali běžně všichni ve školách a klášterech, hudba „fungovala“: spojovala lidi s Bohem, a i v neobyčejně krutém středověku harmonizovala, dodávala energii a psychickou vyrovnanost.“
„Když ženy mluví, odpočívají a fungují jim při tom obě hemisféry (také dovedou mluvit dvě najednou). Když mluví muž, sděluje informaci a funguje mu jen řečové centrum v levé mozkové hemisféře. Když ale muž soustředěně naslouchá hudbě, nebo když ji dokonce provozuje, fungují mu obě hemisféry. Ať si toho je nebo není vědom, komunikuje tak na mnohem hlubší úrovni. Kdyby hudba neexistovala, museli bychom si ji my, muži, vymyslet.“
(vybráno z knihy Hudba jinak, V.Marek)
Pane Marku,
na začátku o začátku... Jste autorem několika knih, píšete poutavé články o hudbě, jste muzikant praktik i teoretik a také muzikoterapeut. Jak jste se tím vším stal?
Někdy v polovině 70. let, kdy jsem na vlastní tělo, mysl a duši zjistil, že pomocí hudby se člověk dostane docela rychle do stavu za a) uvolnění b) transu c) extáze atd., a že to funguje. Tehdy mě zaujalo právě to téma fungování, protože jsem byl zakomplexovaný, hubený, brýlatý kluk, a když jsem se jednou dočetl v polském časopise (jsem z Krnova) o kulturistech, a viděl kluka, který byl zrovna tak hubený jako já a za rok cvičení byl „bedna“, tak jsem si řekl, že když to jde s tělem, mohlo by to jít i s myslí, případně pak i s duší. Tak jsem začal systematicky shromaždovat informace o duchovnu, tedy o józe, taoismu a buddhismu. Paralelně s tím se vyvinulo mé hraní. Věděl jsem, že si musím nějakým způsobem uchovat jakousi niternou svobodu, a tak jsem začal hrát. Nejprve rock, pak jsem přešel k akustické muzice. Zjistil jsem, že tělo i duše a jejich stav spolu souvisí (jedno kvalitativně podmiňuje druhé) a že se musím nejprve stát terapeutem sám pro sebe. Abych mohl radit, tak se musím vyléčit. Abych mohl předávat zkušenosti, musím především poznat sám sebe. Začal jsem zkoumat, pomocí hudebních zážitků, meditačních metod a technik sám sebe a svět kolem, a mé časopisy, které jsem již tehdy samizdatově psal a vydával, mi pomohly naučit se tyto zkušenosti popsat slovy. Takže to, co jsem začal již tehdy tvrdit, bylo založeno na osobních zkušenostech. V průběhu dalších dvaceti pěti let, kdy jsem stále víc přednášel a předával své zkušenosti zájemcům, jsem si vše dál ověřoval.
Pod pojem „muzikoterapie“ si každý může představit něco jiného – různé techniky i druhy hudby, jaké jsou Vaše metody?
Já v prvé řadě používám hru! Hru na hudební nástroj i hru jako takovou, ve smyslu hrát si, bavit se, ne drezůra. Když jsem v 80. letech pracoval v Jánských Lázních s postiženými dětmi, byl jsem svědkem, jak sestřičky rákoskami bily děti za to, že chtěly skotačit a volně se pohybovat, ale místo toho musely vzorně sedět v klidu. Tak jsem vyhnal všechny sestřičky a s dětmi jsme si hráli 20 minut na medvědy, vlky, váleli jsme se na podlaze, ze schůdků, zkrátka jsem je potřeboval uvolnit. Pak to začalo fungovat a bylo co předávat. V prvé řadě je tedy třeba otevřít studánku, do které chci něco nalévat - a to formou jakékoliv hry. Hra přece motivuje a my jsme byli zrozeni ke hře, abychom byli šťastni, zdraví a zvědaví. Svět je hravý. Dospělí obvykle cpou do dětí dospělé představy, předsudky, programy a hranice a limity a pak se diví, že děti zlobí.
A za druhé, učím lidi naslouchat, a to i intuitivně… zase formou různých her a v tempu a v jazyku toho, koho učím. I sluch lze vylepšovat, slyšet lze stále lépe.
Za třetí používám nejraději netradiční, ale pro začátečníky velmi snadné nástroje na vyluzování zvuků a rytmů.
A jaké hudební nástroje? Proč např. tibetské mísy?
Proč? Jde o něco podstatnějšího než technika hry a dostupnost toho kterého hudebního nástroje. Zaprvé jde o zachování a přímou podporu schopnosti hrát si, improvizovat. Např. každé japonské dítě hraje obvykle na housličky. Nikdo mu v průběhu učení nekazí hru a radost ze hry na nástroj. Děti hrají rády, improvizují a neztrácejí tak ani v budoucnu radost ze hry a schopnost improvizovat..
Na tibetskou mísu dokáže po jednoduché ukázce hrát každý, jakkoliv (psychicky i fyzicky) handicapovaný človíček. A málokdy je vidět tak prudké psychické změny k lepšímu, jako když dám mísu do rukou zamračenému, neustále všechno kritizujícímu dospělému a požádám ho, aby pět minut tiše hrál. Za několik minut se usmívá, září, přestane kritizovat, a začne spolupracovat. Mísa je totiž kromě jiného i zdroj celého spektra těch frekvencí, které naše hudba vůbec neobsahuje. Její zvuk je velmi „výživný“.
Co se týče té vyladěnosti, tedy mé inklinace k přírodním laděním… Tibeťané správně tvrdili odjakživa, že když člověk hraje na mísu, i on sám pak zní se zákony vesmíru. Stačí si uvědomit, že jedna složka slitiny, ze které jsou mísy tepány, je železo. Tedy těžký kov, který nevznikl na Zemi, ale při výbuchu nějaké hvězdy, supernovy. Přitom každý z nás má ve svém těle, tedy v krvi, několik miligramů železa. Když zní mísy, rezonují i částečky železa v krvi hráče i posluchačů. A i my rezonujeme zákony Vesmíru. Jsme na ně vyladěni.
Parlament, zastupitelstva, komise a různé zájmové skupiny… Nejen v našem městě jsou jednotlivci a skupiny lidí, kteří mají rozdílné názory na různé věci. Podle toho, co říkáte, to vypadá, že před jakýmkoli jednáním by si měli zahrát na tibetské mísy? Tak by se uvolnili, otevřeli jako ta studánka a byli by připraveni naslouchat jeden druhému a spolupracovat?
Ani by nemuseli hrát na mísy: stačilo by, kdyby se uvolnili zpěvem. Možná bychom měli prosadit zákon, který by zákonodárcům nařídil, aby všechny návrhy zákonů museli zazpívat! Jde o to, že uvolněním hlasivek by uvolnili své emoční bloky, jakkoliv umně skrývané, a začali by si naslouchat, začali by spolupracovat ve jménu těch, kteří je zvolili, a když už by se přeli, tak v dobrém a bez vypjatých emocí. To vše a mnohé další totiž přináší pravidelný zpěv.
Otázek by bylo mnoho, ale místa ve CVIKRu málo. Takže mohu jen dodat – přijďte, uvidíte a uslyšíte, jak zní prostor. Přijďte se přesvědčit, jak to všechno funguje.
Jana Havelková